Alleghe - Lago di Alleghe

Petr dnes vyrazil na turnaj do Egny a já jsem si naplánovala výlet do Alleghe, k jezeru Lago di Alleghe. Naštěstí jsem si vzala k sukni tenisky, protože můj původně paničkovský výlet se zase trochu zvrtnul v delší a strmější trasu, než jakou jsem původně plánovala. Ale bylo to krásných 10 km.

Tentokrát jsem dorazila autem po asi 45 minutách do Alleghe na parkoviště bez karambolů a zádrhelů. Nejdřív jsem chtěla projít město, přesněji ulici Via delle Meridiane, kde mělo být 16 slunečních hodin na domech. Už na náměstí jsem viděla, že můj původně naplánovaný placatý výlet nemůže být placatý, protože Alleghe prostě na placce neleží.

Takže jsem stoupala kolem zimáku a nástupní kabinkové lanovky, právě na Col dei Baldi, kde už jsme byli, směrem k uličce, kde měly být, teď už vím, že celkem ukryté, sluneční hodiny. Když pominu to, že jsem se ocitla u někoho na zahradě, tak šla cesta celkem v pohodě. Jen mi furt bylo divné, že nevidím žádné hodiny, kvůli kterým jsem tenhle výšlap podnikla.

Až jsem na jedné zdi objevila takové pidihodiny a bylo mi jasné, že pokud chci najít všech 16, budu muset být dost pozorná. Některé byly fikaně i v protisměru. Nicméně podařilo se, a když jsem byla zpět na náměstí, měla jsem všech šestnáct hodin uloveno. Jsou pohromadě na jednom obrázku.

No a pak už jsem se vydala na cestu kolem jezera. Po asi půl hodince jsem objevila ukazatel na Cascata Ru de Rialt. Zjistila jsem, že je to sice dost výšlap, ale něco přes kilák nahoru. Tak jsem vyrazila. Obvyklé funění a neobvyklá podívaná. Na konci výšlapu se přede mnou vyloupl krásný vysoký vodopád. Pak už jsem se zase trochu jinou cestou vrátila k okruhu kolem Lago di Alleghe.

Mimochodem, tohle jezero není ledovcového původu, ale vzniklo vlastně dost průšvihem. V lednu roku 1771 se z hory Monte Piz utrhla obrovská masa skály, kamení a zeminy a sesunula se dolů do údolí. Sesuv zasypal několik osad a hlavně přehradil řeku Cordevole. Voda z hor ale samozřejmě téct nepřestala, jen najednou neměla kudy odtékat. Za nově vzniklou přírodní hrází se proto začala hromadit a postupně zaplavila část údolí. A tak vzniklo dnešní Lago di Alleghe. 

Při sesuvu zahynulo 49 lidí a další tři lidé přišli o život při dalším sesuvu v květnu téhož roku, který spadl už do nově vzniklého jezera a vyvolal velkou vlnu.

Podařilo se mi cestou vyfotit i zmiňovanou horu Monte Piz s dodnes viditelnou jizvou po sesuvu. O kousek dál jsem pak v Masarè narazila na Parco 11 Gennaio 1771, památník věnovaný obětem této katastrofy.

Není to mimochodem ten samý sesuv jako známá katastrofa Vajont u Longarone, o které už jsem psala. Tam v roce 1963 spadla obrovská masa hory Monte Toc do už existujícího přehradního jezera, vytlačila z něj ničivou vlnu a zahynulo 1 917 lidí. Tam nás výlet ještě čeká. Tady v Alleghe naopak sesuv jezero teprve vytvořil.

Na opačném konci, než jsem měla auto, byl "díratý" most. No, něco pro mě. Ale pokud ho nezdolám, nebudu moct obejít jezero. Tak jsem bez dechu a s vytřeštěnýma očima šla. Zvládla jsem to, ale fotku krásných kaskád z mostu jsem nezvládla, tak je potom až za mostem z boku.

Pokračovala jsem po Giro del Lago, po cestě pár zajímavostí, jako třeba Villa Paganini Ruspoli. A ano, samozřejmě mě okamžitě napadlo, jestli to má něco společného s tím Paganinim. Nemá. Vilu si na konci 19. století nechal postavit inženýr a pozdější senátor Roberto Paganini jako letní sídlo pro sebe a svou manželku, římskou princeznu Elenu Ruspoli. Takže Paganini jo, ale ne ten, co ho známe. Ale domeček si tedy pořídili pěkný, to zas jo.

Cestou bylo taky docela pěkné sportoviště s kurtem a herními prvky pro děti. Pak už byla cesta pohodlná až k autu a následně domů. Dnešní cournutí městem se protáhlo, ale moc hezky.

Tak jo, užila jsem si lidi a civilizaci.