Casal - tohle už jsem šla, ale opačně

Posledních pár dní jsem proseděla u počítače, takže dneska je nutnost jít ven.

Svezla jsem se s Petrem k zimáku, odkud on svištěl na trénink do Pieve di Cadore, kde už jsem jednou byla, a já se vydala opačným směrem. Vybrala jsem si okruh, který už jsem jednou šla, jen tentokrát obráceně.

Docela pěkný výletík. Tedy až na jeden šílený krpál, který mi zase připomněl, že tady prostě rovina neexistuje. Ale jinak moc hezká cesta lesem, lemovaná nádhernými buky. Jsou ohromné, s krásnými pokroucenými kmeny, jako v pohádce.

Cestou jsem narazila i na něco, co jsem původně vůbec nečekala a čeho jsem si minule ani nevšimla. Na kus místní vojenské historie.

Vyfotila jsem si informační ceduli a od Ejáj zjistila – bo já jsem "dějepisný blb" –, že jsem se ocitla v oblasti někdejší obranné linie Zolda (Linea difensiva di Zoldo), která vznikala v době první světové války. Byla součástí rozsáhlejšího systému italských opevnění zvaného Linea Gialla neboli Žlutá linie.

Italové tady budovali vojenské cesty, zákopy, pozorovatelny a dělostřelecká stanoviště, aby mohli bránit přístup do údolí. Důležitými místy byly nedaleký Col de Salèra a Monte Punta.

A co je zajímavé, některé dnešní turistické cesty vedou po původních vojenských komunikacích. V lese se dodnes dají najít zbytky kamenných opěrných zdí a starého dláždění.

Na Col de Salèra, ve výšce 1 629 metrů, se dokonce nachází vojenská štola, která měla sloužit dělostřelectvu. Její podzemní chodby měřily dohromady přibližně 170 metrů a děla měla být namířena směrem k průsmyku Staulanza. Štola dnes není přístupná.

Zato jsem u potoka narazila na betonovou stavbu, která mi zprvu připadala jako nějaký bunkr. Už jsem myslela, že mám válečný úlovek. Jenže to bude nejspíš nějaký vodohospodářský dílo.

Pak už jen pár pampelišek pro locuste (sarančata) a domů.

Tak jo, a zase se mi líp bude sedět u práce…