Claut
Dnes jsme si naplánovali – teda já jsem se vnutila –, že strávím celý den na trénincích s Petrem v mrňavé vesnici Claut.
Ráno jsme vyrazili na sraz na osmou k zimáku v Zoldu, kam postupně dorážely děti. Trošku mě zarazilo, že vůbec nezdravily. Až po našem pozdravu některé zareagovaly. Jsem asi stará škola, ale přišlo mi to divný.
Naskládali jsme se do dodávek a vyrazili s tím, že budeme postupně nabírat další děti po cestě. Cestu až do Longarone jsem znala, ale potom už to pro mě byla novinka. Stoupali jsme opět do krpálu a místy byla docela slušná mlha, i když spíš jen v takových chuchvalcích.
Jeli jsme také kolem přehrady Vajont (Diga del Vajont) nad Longarone. V roce 1963 se do její nádrže sesunula obrovská část hory Monte Toc. Při katastrofě, ke které došlo 9. října 1963, zahynulo přibližně 2 000 lidí – nejčastěji se uvádí 1 917 obětí.
Určitě se tam někdy pojedeme podívat. Je tam památník a spousta cest, takže více informací a fotografií přiložím až po návštěvě samotného místa.
Asi za hodinu jsme byli na místě a "hokejki i hokejky" (kluci i holky) vyrazily do kabin převléct se na rozcvičku. Tu měly v upravené curlingové hale přímo v budově zimáku. Zimák má velmi zajímavou historii, ale o té napíšu v samostatném zápisku.
Už při rozcvičce byly hodně znát rozdíly ve výkonnosti, ale také v přístupu. To se potvrdilo hned za chvíli na ledě, kde následovala další tréninková jednotka. Ale není na tom nic divnýho, taky jsem občas přestala cvičit, když se trenérka otočila...
Líbí se mi, jak má Petr celý trénink pečlivě nachystaný a rozvržený. Žádné zbytečné prostoje. Pomáhají mu kluci trenéři a většinou je na ledě i Tito.
Po dopoledním tréninku se jelo do Clautu na oběd, protože jedni rodiče tam mají restauraci. Jindy děti jedí přímo u zimáku. V podstatě už druhý týden dostávají k obědu těstoviny, většinou bez masa. Je ale fakt, že před jídlem mají zeleninu, obvykle dušenou, a té si tedy nandávají hodně. Ale žádná polévka, žádné maso. Snad jednou Petr říkal, že měli trochu mletého.
Potom chvilku venku kávička. Upekla jsem buchtu jako úplatek, aby mě pánové vzali s sebou a nepyskovali. A taky jsem do Tita nahustila, že připojení je stále špatný. Dohodli jsme se, že po návratu do Zolda půjdeme společně do jednoho místního obchodu a pořešíme to dál.
Pak všichni trenéři odjeli zpátky na odpolední část tréninku, zatímco děti šly pěšky. Myslím, že jim to prospělo, protože některé jsou docela držkaté.
Já zůstala v Clautu a prolézala jednotlivé uličky. Je to zase trošku jiná vesnička, hodně dlážděná. Zoldo je proti ní mnohem víc horské. Cestu zpátky k zimáku jsem měla naplánovanou tak, abych stihla ještě část "ledu" a část herních aktivit.
U zimáku jsem pak stihla nachytat šest kobylek a měla radost, že mám zase zásobičku. Cesta zpátky byla v pohodě, děti utahané.
Pak už jen návštěva zmíněného obchodu, kde jsme sice nic nevyřešili, ale donutilo to Tita přemluvit Alinu, aby nám dala heslo ke své Wi-Fi. Věděli jsme, že připojení bude slabé.
A bylo.
Takže jsme zase na začátku.
Afik sežral všech šest italských kobylek a já si přitom myslela, že budou mít česká sarančata italskou domácnost.
Tak jo, čeká mě shopping… Nemáme nic.