Clautunno

Včera jsem využila Petrova zápasu v Clautu a vydala se pěšky do městečka, kde už jsem jednou byla. Tentokrát mě tam ale lákaly dvě souběžné akce – Mountain Trail a Clautunno, místní podzimní slavnost.

Cestou jsem minula fotbalový stadion, který nese jméno místního rodáka Ruggera Gravy, fotbalisty, který se stal mistrem Francie i Itálie. A jak jsem zjistila, hrál za slavné turínské mužstvo Grande Torino a 4. května 1949 s ním zahynul při letecké katastrofě na hoře Superga nedaleko Turína. Letadlo narazilo do kopce a zahynulo všech 31 lidí na palubě, včetně 18 fotbalistů. Gravovi bylo jen 27 let. Na stadionu je dodnes pamětní deska, která tuhle tragédii připomíná.

Pak už jsem pokračovala na námko, kde se konala slavnost.

Pár stánků s typicky italskými domácími výrobky, medem, nakládanou cibulkou, ale taky příšerně nevkusnými utěrkami a povlaky na polštáře. Co se týká jídla, tak bohužel samé obložené housky, bagety, burgery, hranolky…

ALE!!!!

Já jsem tam totiž šla hlavně kvůli něčemu úplně jinému. Kvůli mým milovaným pečeným kaštanům!

Ty mi vždycky kupoval táta o Vánocích na Staromáku. Tak jsem si na něj zavzpomínala. Ten by tady v horách byl šťastný. A ještě s kaštany navíc…

Mezitím dobíhali závodníci z Mountain Trailu, takže se tu míchala podzimní slavnost se sportem a živou muzikou. Zrovna hráli Uriah Heep. Tedy jejich písničky, samozřejmě. Mimochodem, ti opravdoví Uriah Heep pořád hrají a právě absolvují rozlučkový turné The Magician's Farewell. Ale tohle byli jiní Pepíci. Asi domácí. :-)

Pak začalo pršet, ale nic hrozného. Schovala jsem se pod takovou stříšku u chodníku, rozložila si na ubrousek na zídce asi tři kaštany a chystala se na ochutnávku.

Vtom jsem zahlédla nějakou paní s krásným barevným deštníkem, jak jde po chodníku dolů. Jenže ten deštník měla drátem zachycený za nějakou nitku na kapuci. Tak jsem na ni zavolala, došla k ní a deštník jí uvolnila.

Vrátila jsem se asi metr zpátky ke svým kaštanům.

A během vteřiny řev jak blázen!

Paní upadla a zvrkla si kotník. Nakonec ji odvezla sanitka.

Ale já za to fakt nemohla!!!

I když přiznávám, že mi ty kaštany trochu zhořkly.

No a abych nezrakvila ještě někoho dalšího, radši jsem vyrazila zpátky na zimák.

Cestou jsem narazila na strom plný kaki. To mám moc ráda, ale takhle přímo na stromě jsem ho viděla úplně poprvé.

Pak už jsem cestou trénovala italštinu s Ejáj a dorazila na zimák tak akorát, abych stihla kus druhé třetiny a celou třetí.

A CO???

DRUHÁ VÝHRA!!!

Chování soupeřů bylo ale fakt otřesný. Zahazování hokejek, bitky, rvačka s trenérem, dokonce plivání na soupeře. Na konci někteří ani nechtěli pozdravit soupeře po zápase. Ale jejich rodiče na ně zařvali a dokopali je k tomu. To se mi líbilo.

Radost z výhry nám to nezkazilo.

Tak jo, na kaštanech jsme si moc pochutnali...