Egna - podloubíčka
Ve čtvrtek Zolďáci mimořádně netrénovali, ale hráli zápas v Egně. Tak jsem se zase přifařila, byť jsem věděla, že pojedu čtyři hodiny s uřvancema U14.
A taky jo. Dokonce nás donutili najít si v italštině "Nekřičte!".
Začalo to ještě v pohodě. Nejdřív jsme vezli jen holky, zpívaly, tak byla sranda. Cestou jsme ale nabrali tři další mazánky, kluky, a už to začalo. V kombinaci s brutálníma serpentýnama to bylo opravdu výživný.
Mimochodem, cesta vede přes lyžařské středisko San Pellegrino a dál oblastí Val di Fassa a Val di Fiemme, kde se jezdí slavná Marcialonga – dálkový závod v běhu na lyžích. Měří 70 kilometrů, začíná v Moeně, vede přes Canazei, kde se závodníci otáčejí, a končí v Cavalese. Závod se jezdí už od roku 1971.
Cestu jsem přežila a hned po příjezdu k zimáku v Egně jsem se vydala na plánovaný okruh tímhle jablečným krajem.
Jablečnice (po vzoru vinice) byly všude.
Trasa byla asi na hodinku, Egna je malé městečko. Leží v údolí řeky Adige a díky své poloze má podstatně mírnější klima než naše horské Zoldo.
Ulovila jsem moc pěkný fotečky zajímavých rostlin. Naprosto nádherný byl blahočet chilský. Pochází z Jižní Ameriky, z Chile a Argentiny, a v angličtině se mu říká Monkey Puzzle Tree. Vypadá trochu jako nějaký obří kaktus se šiškami, ale je to jehličnan. A pořádnej! Může se dožít několika stovek let a zajímavý je, že jeho velký semena jsou jedlý.
Tohle by se mi na zahradě teda strašně líbilo.
Pak jsem objevila strom, o kterém jsem si nejdřív myslela, že je to zase nějaký druh jedlého kaštanu. Jenže to byla ambroň. A dozvěděla jsem se, že z pryskyřice některých ambroňových stromů se kdysi vyráběla i žvýkací hmota.
No a pak zase to moje milovaný kaki. Strom úplně obsypaný oranžovými plody!
Doma jsem pak ještě pátrala a zjistila, že existují různé odrůdy. Třeba kaki Tipo, které se nechává pořádně změknout, až je dužina skoro rosolovitá, hodně sladká a dá se jíst lžičkou. A pak kaki mela, které zůstává pevné a normálně se kouše jako jablko. To známe i z našich obchodů.
Oba druhy mají u nás v Zoldu v obchůdku, tak je určitě koupím a porovnáme chutě.
No a tím končí moje dnešní dendrologická přednáška.
Věděla jsem, že jdu do městečka, které je známé svými podloubími. A ty jsou opravdu krásný. Některý pocházejí už ze středověku, kdy byla Egna významným obchodním místem na cestě mezi severem a jihem.
Hned první podloubí bylo jako venkovní výstavní síň. Prohlížela jsem si obrázky a teprve když jsem si na ně posvítila bleskem z foťáku, všimla jsem si, že jsou všechny poskládané z puzzle.
Pak mě čekalo malinké historické centrum. Samozřejmě kostel, ale taky divadlo, spousta kavárniček a obchůdků, všechno schovaný pod podloubími.
A protože jsem měla mraky času, dala jsem si v jednom baru se zahrádkou prosecco a "pokecala" s asi rok a půl starou holčičkou.
Byly jsme jazykově stejně vybavený.
Podloubíčka byly nádherný, ale teď je tu taková mezisezóna, po létě a před zimou, takže jen pár lidí a pár otevřených obchůdků.
Po tom řevu v autě jsem si ten klid opravdu užívala.
Cestou zpátky jsem šla kolem MPreisu. Ten známe z Rakouska, z Almu od bráchy. Tak jsem tam zalezla, koupila Petrovi jeho oblíbené sušenky, grissini s rozmarýnem a…
KMÍN!!!
To je úlovek!
Obyčejný kmín tu sháním od začátku pobytu. A teď mám celý i drcený!
JUCHŮŮŮŮŮ!!!
Na mém seznamu NIKDENEMAJ už zbývá jen libeček.
Když jsem se za tmy vrátila na zimák, naši prohrávali 7:0. Tedy možná i víc, protože v téhle věkové kategorii se na časomíře skóre zastaví při rozdílu sedmi gólů a další góly vedoucího týmu se na tabuli neprojeví, dokud soupeř rozdíl nesníží.
Za tu dobu, co jsem byla na zimáku, dali naši čtyři góly!
Kdybych přišla dřív, bůhví, jak by to dopadlo.
Ba ne, věděli jsme, že jedeme pravděpodobně pro prohru. Takže žádný velký překvapení.
No nic, třeba budou děti smutné a budou cestou domů mlčet.
Nemlčely.
Chci se naučit italsky? Chci.
Tak mlčím já a poslouchám.
Lekci SPROSTÁ SLOVA už mám za sebou. A hodně jsme i opakovali…
Tak jo, grazie, puberťáci…