Humbuk v hlavě...

Byl začátek července a my už jsme byli vnitřně rozhodnutí, že tu nabídku vezmeme. V polovině července jsme si dokonce odskočili z dovolené v Rakousku do Val di Zoldo – na pozvání majitele hokejového klubu a trenéra, kterého měl Petr vystřídat.

Přiznám se, že čím víc jsme se k Zoldu blížili, tím víc jsem byla v nervu. Cesta přes Dolomity je nádherná. Kocháš se, fotíš, ale zároveň na úzkých silnicích a v pekelných serpentinách skoro nedýcháš. A modlíš se, aby se v protisměru neobjevilo auto. Nedej bože dodávka. Nedej bože autobus…

Navíc budu mít v Itálii k dispozici Petrovo auto – automat. Takže předpokládám, že budu první týdny neustále sahat po řadicí páce. Katastrofické scénáře mi vždycky šly.

Přijeli jsme do Zolda. Že to není přímořské letovisko, jsme samozřejmě věděli. I tak ale nastalo takové tichoučko…

Potom jsme se seznámili s Titem a Marcem, obešli pár kaváren, gelaterií a pizzerií a ta počáteční divnost z nás začala pomalu opadat. Najednou jsme se zklidnili, přestali spěchat a začali vnímat krásu té syrové horské vesničky – a hlavně vstřícnost místních lidí.

Nicméně nejsme Italové, takže jsme pořád tlačili na jasné vyjádření, konkrétní informace a přesný postup. Tehdy jsme ještě netušili, že na definitivní odpověď budeme čekat dalších čtrnáct dní.

Tak jo, pomalu si zvykáme, že Italové to prostě mají jinak...