Jak to vlastně celé začalo...

Nejdřív to byla hromada mých keců o tom, jak bych to brala, kdyby Petr dostal nabídku v zahraničí. Jak jsem unavená ze školství, ze spousty nesmyslných změn, z toho, jak se vytrácí "intuitivní" rodičovství, a tak dále.

No a najednou to bylo tady. Nabídka pro Petra na šéftrenéra hokejového mládežnického klubu v malé horské vesnici Val di Zoldo v Itálii.

Já nadšená jako blázen. Euforie. Hned mi začaly v hlavě šrotovat scénáře – co zabalím jako první, jak to bude báječné a co všechno tam budeme dělat.

A za chvíli… ups. Neumíme pořádně anglicky a italsky ani trochu.

Takže první akce mého "holčičího" mozečku? Duolingo! Angličtinu už dělám roky, ale okamžitě jsem se vrhla i na italštinu. :-)

Po opadnutí první euforie se ovšem objevili červíci. A protože jsem plánovač, bylo jich opravdu hodně.

Co všechno musíme zařídit tady v Čechách? Co s bytem? Co s autem? Co s naším chamíkem Afíkem? A co život tam? Petr bude pořád na zimáku, já budu odpoledne učit online, ale jinak budu dost sama. Nepřeváží můj stud z mluvení anglicky nebo italsky nad chutí vyrazit ven a zkusit komunikovat?

Budu si také muset zvyknout všechno opravdu nakupovat. Ne jen sednout k počítači a objednat si to. V tom jsem mimochodem mistr – absolutní nenakupovač v kamenných obchodech.

No a takhle se nám – hlavně tedy mně – všechno honilo hlavou.

Nakonec jsme si ale řekli: Je nám 58. Ani málo, ani moc. Vnoučata ještě nemáme. 

Tak jo, kdy jindy, když ne teď...