Lago di Coldai

Dnes jsme se rozhodli dojít konečně až k jezeru Lago di Coldai.

Vyrazili jsme sice trošku nevyspalí kvůli lišce a jelenovi, což už je u nás pomalu na dennodenní bázi, ale zato s vidinou krásného prosluněného dne.

Cesta k jezeru vede z Palafavery naší známou trasou k horské chatě Malga Pioda a odtamtud pokračuje po cestě, která při pohledu od Malgy vypadá příšerně. Zvlášť když víš, kde jezero leží a že je schované až za horizontem těch fakt pekelně vysokých hor.

U Malgy nás dost popohnali tři ohromní černí psi přivázaní ke kůlům. Netušíme, proč tam byli, ale štěkali ostošest a děsivě cenili zuby. Ani jeden z nás není zrovna pejskař a já už jednou pokousaná byla, takže bobky jsme měli.

Počasí bylo nádherné a cesta zpočátku stoupala celkem příjemně po vrstevnicích. Až když jsme se přiblížili pod samotné holé vrcholy, začali jsme pěkně funět. Cesta byla čím dál kamenitější a místy to po drobných kamíncích docela klouzalo.

Za prvním horizontem na nás vykouklo Rifugio Sonino al Coldai, zkráceně Rifugio Coldai. Samozřejmě bylo zavřené. Po prvním říjnu se tu většina horských chat zavírá, předpokládáme, že kvůli přípravám na zimu. O některých víme, že pak zůstávají zavřené celou zimu.

Pak nás čekalo ještě několik set metrů po šutrákách a za dalším horizontem na nás konečně vykouklo Lago di Coldai.

Mimochodem jsme si všimli, že zatímco v rakouských horách jsou všude lavičky, tady skoro žádné nejsou. To je jen takový náš postřeh. Takže jsme chvíli poseděli na kameni, napili se a potom vylezli na blízký kopeček. Věděli jsme totiž, že odtamtud musí být výhled na město Alleghe i na Lago di Alleghe, jehož okolí jsem už také propátrala.

A byl.

Fakt nádherný. Stejně jako celý dnešní den. Všechny detaily krajiny i hor byly vidět snad nejkrásněji za celou dobu, co jsme tady.

Lago di Coldai má navíc i vlastní legendu. Podle ní žije v jeho vodách drak s dlouhým černým jazykem, ohnivýma očima a obrovskými křídly. Jezero opouští jen výjimečně, a když už vyletí nad okolní údolí, přináší strach a zlá znamení. Naposledy prý opustil Coldai před ničivým sesuvem Monte Piz, který zablokoval tok Cordevole a vytvořil Lago di Alleghe. Tak snad tam zůstane zalezlej dost dlouho.

Potom jsme obešli jezero a já sebou flákla jako jelito, bo jsem čuměla do mobilu a kontrolovala trasu. Tak uvidíme, jak se kolínko rozleží. To zní trochu jako recept na ossobuco.

Pak už jsme se vydali zpátky. Dolů to šlo samozřejmě lépe, i když se nám zase pěkně klepala stehýnka. Do kopce jsme posílili lýtka, z kopce stehna.

Cestou nás dvě holky upozornily právě na psy u Malgy. Tvrdily, že jsou nebezpeční a že už prý pokousali nějakou paní. Raději jsme to tedy švihli zadem přes louku, přestože vůbec nevíme, zda se to tady smí. 

Asi tak stejně, jako jsme si zase nasbírali houbičky, přestože dobře víme, že bez povolení nesmíme.

Psům jsme se vyhnuli, ale zmiji ne. Naštěstí šel Petr přede mnou a všiml si jí. Já bych na ni určitě šlápla.

Fuj, hnus. Nesnáším hady.

Nikde jsme se příliš nezdržovali a svištěli k parkovišti, protože Petr fofroval na trénink. Dole jsme si všimli policie, která zrovna řešila ty psy. Netušíme, zda je tam někdo uvázal a nechal, komu patřili ani co s nimi bylo dál.

Doma jsme si dali polívku, topinky a oba tupě zírali únavou, Petr odjel a já se vrhla na ty práce, co se dělají samy.

 Ale zážitek to byl fakt bellissimo.

Video z okolí Coldai.

Tak jo, Coldai splněno…