Monte Crot 2166 m

Petr odjel ráno na zápas, vybaven svačinkou, až do zhruba šest hodin vzdálené Aosty – města na úplném západě Itálie, skoro u hranic s Francií. Vrátí se až v noci, tak jsem si na dnešek naplánovala trasu sama - dlouhou zhruba 10 km na kopec Monte Crot.

Nejdřív mi nějak prapodivně nešlo nastartovat auto. Pak jsem hned v té naší "zlomené" zatáčce ve Fornu potkala další dvě auta, takže první čůrky potu. Následně proti mně, samozřejmě na mé straně silnice, jeli motorkáři jak idioti – druhý čůrky. A při parkování u Rifugio Staulanza na mě začali hulákat nějací porschákoví driveři, že jsem drzá, že takhle parkuju, že oni mají dvacet aut a že tam budou parkovat oni.

Přitom stáli před parkovištěm podélně a já nabyla dojmu, že budou pokračovat dál. Tak jsem prostě zaparkovala.

No scéna neskutečná.

V tomhle jsem strašnej cíťa. Jsem pak ukřivděná, chce se mi bulet a nejradši bych jela rovnou zase domů. Naštěstí to tentokrát ani nešlo, protože si tihle zazobanci postavili naschvál svoje porscháky za mě.

Takže jsem asi pět minut dělala, že něco strašně důležitýho hrabu v telefonu, oni na mě ťukali, ukazovali všechno možný a já čekala, až bude vzduch čistý. Pak jsem teprve vylezla z auta. Málem mi prdla herzna strachy. Rychle jsem se vydala první pěšinou nahoru a navigaci si nastavila až bezpečně skrytá v houští. Naštěstí to byla ta správná pěšina.

Tyhle věci moc neumím vydejchat. Jsem asi poslední člověk, kterej by se chtěl chovat jako hajzl a někomu schválně obsazovat místo na parkovišti. Trvalo mi skoro hodinu, než se mi přestaly klepat nohy a ruce a přestalo mi mlátit srdce.

Naštěstí mi pak začalo mlátit z úplně jiného důvodu – s narůstajícím kopcem. Takže už to bylo vlastně lepší.

Cesta byla celkem v pohodě až pod samotný Monte Crot. Proti mně zrovna scházela dolů paní, která mě povzbudila něčím jako "Tutto ripagato!" – ve smyslu, že ta námaha bude nahoře odměněná a že to stojí za to.

Tak jsem jí uvěřila a pokračovala.

Kousek nato už jsem schovala mobil, protože jsem občas potřebovala všechny čtyři končetiny. Naštěstí ten skalní krpál nebyl až tak dlouhý, i když pohled dolů mi úplně dobře nedělal.

A paní měla pravdu. Nahoře to bylo nádherný.

Byla jsem ráda, že jsem to nezabalila. Ani kvůli zbohatlíkům, ani kvůli své výškové panice.

Cestou dolů jsem ke čtyřem končetinám přidala pro jistotu ještě zadek a nakonec jsem se úspěšně dostala zase do bezpečnějších míst.

A protože jsem si naplánovala zhruba deset kilometrů a samotný Monte Crot by mi nestačil, na jednom rozcestí jsem se odpojila od trasy, po které jsem přišla, a vydala se na asi hodinový okruh přes louky, sedla a les.

Tam mi ovšem začalo být trochu ouzko.

Za celou dobu jsem totiž nepotkala ani živáčka. Vedla tam jen úzká vyšlapaná pěšinka a moje hlava samozřejmě okamžitě začala vyrábět katastrofické scénáře. Co když mě uštkne had? Co když mě napadne nějaké zvíře? Co když se něco stane?

No, to by asi byl konec.

Nikdo nevěděl, kudy jdu. Nikoho jsem nepotkala. Trasu jsem nikomu neposlala.

Takže další čůrky.

Asi po hodině jsem se naštěstí napojila na širší cestu, kde už se občas nějaká živá bytost objevila. Třeba osel.

A protější kopce už jsem začínala poznávat. Col dei Baldi a další místa, kde jsem se toulala minule. 

Po necelých čtyřech hodinách jsem došla zpátky k autu. Hurááá!

Porscháci byli pryč. Gumy jsem neměla propíchaný. Škrábance jsem neobjevila. Ani žádné kresby za stěrači.

Uf.

Byl to náročný, ale krásný výlet. A trochu mi bylo líto, že jsem šla sama. Ale s tím se nedá nic dělat. Aspoň jsem si trasu vyzkoušela a teď už vím, že tahle rozhodně stojí za zopakování příště s Petrem.

Video z vrcholku Monte Crot zde.

Tak jo, příště snad bez čůrků...