Nad Astragalem

Po opětovném řešení Wi-Fi, zdravotního pojištění apod. jsem se vydala na další, tentokrát kratší trasu – a poprvé přírodou.

Po kilometrovém výstupu jsem za takovým typickým hodně starým domem vešla do lesa. Krása. Po náročném, ale ne moc dlouhém kopci jsem konečně mohla zvolnit, vydýchat se a užít si nádherný les.

Nepotkala jsem ani živáčka. Trošku jsem se bála, aby na mě nevybafl medvěd, vlk, liška či něco podobného. Marco mě totiž upozorňoval, že jsou to běžná zvířata, která tady žijí.

A najednou – jezevčík.

Tak si říkám, o tom řeč nebyla, velká zvláštnost. Nicméně mě zjevně nepřišel sežrat, tak jsem pokračovala v cestě. Za chvíli mě předběhla nějaká paní, tentokrát už s jezevčíkem na vodítku. Trošku mě štvalo, že já byla zpocená jako tchoř a ona to oběhla. Ale podle mě neměla v nohách to co já, takže to se jí to běželo. Navíc ji táhl jezevčík. Tak jsem se uklidnila a pokračovala. Pak už jsem zahlédla jen spoustu ještěrek, malinkých, prťavých, krásných a dva buď megaslepýše nebo minikrajtičky. Nevím, každopádně mě dost popohnali.

Cesta vedla pořád po vrstevnici. Když jsem se dostala zhruba nad zimák, přišel strmý sešup, po kterém jsem se ocitla zase v civilizaci – tedy v té zdejší specifické zoldské. Pak už jsem se dostala na mně známou cestu směrem domů.

Cestou jsem vyfotila školu, která už je také zavřená. Funguje už jen jedna škola dole ve Fornu. Ještě jsem si všimla růžových a modrých ozdob, které vypadají jako papírové kytičky – takové ty, co dáváme na dárky. V Itálii je to "fiocco nascita", tedy mašle oznamující narození dítěte. Modrá znamená, pochopitelně, že se narodil chlapeček, růžová holčička.

A protože jsem byla dneska nějaká umořená, už jsem si jen odcvičila svou denní posilovací várku a zase se učila anglinu i italštinu. Jsem zatím dost marná a dneska mě to fakt štvalo. Tak doufám, že se už někdy dostaví pokrok, alespoň piccolo, per favore.

Urputná domácí Alina na mě pořád plynule mluví italsky. Bohužel žádná její věta není typu: "Ta sukně je žlutá. Isa je doktorka a Ugo je kuchař." Takže zase její monolog.

No a protože Petr zítra odjíždí na turnaj až do neděle – světe div se, ale do Prahy –, usmažila jsem mu, mazánkovi, řízečky a palačinky s jahodovou marmoškou od jeho maminky.

Tak jo, skrz pánvičku na mě dýchlo trošku Česka…