Nessun incidente
Dnes jsem někdy po poledni vyrazila po už známé cestě dolů do Forna. Už když jsem procházela naším Astragalem, všimla jsem si, že ovečky a kozy, které vždycky cestou obdivuju, mají zřejmě také siestu. Všechny spokojeně chrupkaly ve stínu.
Že by to tady měla naučené úplně všechna zvířátka? Tak to jsem asi jediné tele – ne-li kráva – v celém Zoldu, které vylezlo ven v tom největším vedru.
Ve Fornu jsem viděla spoustu lidí na pikniku, na zahrádkách u gelaterií nebo prostě u dřevěných stolů, třeba i u zastávek. Většinou popíjeli prosecco, baštili a užívali si neděličku.
Řekla jsem si, že až půjdu zpátky cestou, které Petr říká spodní (podle mě je ovšem horní), dám si tentokrát taky něco dobrého. Už jen proto, abych byla donucena ze sebe zase vytlačit alespoň jednu italskou větu.
Z Forna jsem potom pokračovala kolem řeky až k zimáku. Za zimákem jsem musela kousek po silnici. Pod mostem už byl krásně vidět horský potok Mareson, který se právě tady vlévá do řeky Maè.
Maè potom pokračuje až do Lago di Pontesei – umělé přehradní nádrže, která vznikla jejím přehrazením. Pod hrází teče dál velmi hlubokou a úzkou soutěskou Canal del Maè, kde na mapě skoro "zmizí", a u Longarone se nakonec vlévá do Piavy.
Za mostem jsem už odbočila do lesa, kde jsem měla podle tipu jednoho turisty na Mapy.com jasný cíl – "údajně nějaký pěkný výhled". Mělo to být už jen kilometr, takže v pohodě. Cesta byla krásná, i když bez stoupáku se to zase neobešlo. Ale to se u avizovaného pěkného výhledu dalo čekat.
Vyhlídka byla na svahu, kde dříve docházelo k sesuvům, takže ten sešup pode mnou byl fakt značný. Jinak ale všechno okolo – krása.
Zkusila jsem udělat i jednu fotečku se mnou jako důkaz, že je to opravdu moje dokumentace. Vybrala jsem z asi deseti fotek tu nejméně hnusnou a nejsnesitelněji uřícenou. No i tak :-/
Než jsem pochopila, že jsou po trase cedulkami označené různé druhy stromů, myslela jsem si, že je to nějaký hrobeček. To tam jako někdo pohřbil p…?
Kecám, bylo mi jasný, že jde o strom. Akorát z té své chabé italštiny vím, že pera je hruška, takže i ten nápis – hned po pohřbeným p… – byl trochu divný.
Jasně, teď už vím, že je to hrušeň polnička neboli planá hrušeň. Ejáj mi po ostré hádce vysvětlila, že pera je hruška, zatímco pero je hrušeň, takže cedulka je správně. Nerada to přiznávám, ale tentokrát měla pravdu.
A pak už pohodičkově domů. Objevila jsem super zkratku od zimáku, což se bude rozhodně hodit. Potom už jsem šla schválně po silnici, abych dorazila do pidibárku, kde jsem si naplánovala to prosecco.
Jenže – NEDĚLE!
Jsem pitomka, vůbec mi nedošlo, že je zavřeno. Otevřeno je jen na náměstí, a tam už rozhodně nejdu. Takže zase nic dobrého a žádná vynucená italská věta.
Cestou jsem ještě zaregistrovala jednu nádhernou, byť strmou cestu ke kostelu. Komentuju ji u videa:
A potom už šupajdíky domů.
Tak jo, dnes fakt bez karambolů…