Padova - tak to se moc nepovedlo...

V sobotu jsem se s dovolením Tita přifařila k Petrovi a dětem do auta na zápas v Padově. Pečlivě jsem si nachystala trasu a všechno, co chci v Padově vidět.

Vzhledem k tomu, že zimák v Padově leží asi čtyři kilometry od severní části historického centra, bylo mi jasný, že pokud chci stihnout alespoň půlku zápasu, musím setsakra švihat a nikde se nezdržovat.

Od zimáku jsem vyrazila podle plánu a svištěla bez zastavování. Cesta do centra nebyla nic moc pěkného. Spousta imigrantů, trošku jsem z toho měla divný pocit, ale s tím jsem tak trochu počítala, protože jsme se o tom docela dlouho bavili s Titem při našem posledním setkání.

Když jsem ale fakt rychlou chůzí zdolala 4 km do historického centra, narazila jsem na nádherný stavby a hlavně krásná náměstí jedno vedle druhého, všude mraky lidí, hluku, hudby a stánků.

Bohužel už v předchozích dnech mě telefon trochu zlobil, kdykoliv měl zároveň zvládnout foťák a navigaci. Nevěnovala jsem tomu pozornost.

No, a to jsem měla.

Fotka nádherného náměstí Piazza della Frutta byla poslední, kterou jsem pořídila. Pak už vznikly jen dva zčernalý printscreeny a já byla v pytli.

Ocitla jsem se v nejvzdálenějším bodě svýho výletu bez navigace, bez kontaktů a vlastně bez jakýkoliv možnosti se s někým spojit. Samozřejmě si žádný telefonní číslo nepamatuju z hlavy.

Zkusila jsem se tedy prostě otočit a jít po paměti zpátky. Bohužel už bez zhlédnutí dalších památek a krás Padovy.

Po chvíli mi naskočila asi čtvrtina displeje s náhledem mapy, bez navigace, ale stačila jsem si rychle přečíst alespoň některé názvy ulic, kterými mám jít, a vyrazila jako bodnutá vosou.

Naštěstí, jak jsem v Čechách nevšímavá, tady zkoumám každou hovadinu. Dokázala jsem si proto vybavit i cestu zpátky, a tak jsem za tmy v pořádku, ale celá vycvočkovaná, dorazila k zimáku.

Měla jsem hlad a nedala jsem si ani to pověstné místní kafe s mátou, protože bez telefonu už ani nezaplatím.

Po cestě mi navíc volal brácha. To jsem sice viděla na hodinkách, ale zvednout jsem mu to nemohla, protože telefon byl černý.

Závěr mého tripu byl ale nakonec pozitivní, protože Zoldo konečně utrpělo svou první výhru – 1:6. A jak jsem byla vyděšená a pelášila, stihla jsem ještě kus druhé třetiny a celou třetí.

Moc se mi to líbilo. Naše děti byly asi o půlku menší než soupeři, dresy pod kolena, ale bojovaly neskutečně.

Taky jsem se poprvé trošku kamarádíčkovala s rodiči. Konverzace sice probíhala zhruba na úrovni dětských epizod Peppy Pig, ale dobrý. Italsko-anglický dialog jsem zvládla.

Můj telefon si mezitím žil vlastním životem. Bez jakéhokoliv mého dotyku na mě mluvil přiblblosti rusky, německy a polsky. Nechápu.

Do Padovy tedy musíme znovu, protože jsem toho z ní viděla žalostně málo. Tak snad tam bude i příště takový super humbuk. Dost si užívám ten kontrast oproti zoldskému klidu – až na ty noční jeleny.

Telefon se vzpamatoval až dnes v poledne po návratu z nákupu. Nákup bez pomoci překladače v telefonu trval skoro tři hodiny.

Tak jo, jdu zjišťovat, co jsem koupila...