Petrovy narozky u Tita a hon na cerva

Po několika dnech plánování, nakupování, rozepisování postupů, řešení převozu a kuchtění to přišlo. Dlouho avizovaná (a poslední!) oslava Petrových narozenin.

Původní záměr udělat oslavu v zimáckém baru z bezpečnostních důvodů nevyšel, tak se nabídl Tito, že můžeme slavit u něj doma.

Já, tabulkář, v nervu. Všechno rozepsaný, dva dny nevrlá, hotová, uvařená…

To znamená já nevrlá = Petr zprvu na špičičkách, pak taky nerudný. Do pohodičky daleko.

Ale nakonec po mém včerejším učení a Petrově tréninku všechno zabaleno a vyrážíme k Titovi na dohodnutou sedmou hodinu.

Přijedeme tam. Nikde nikdo.

Píšeme Titovi. Nic.

Pak přijel viceprezident klubu, aniž by nás viděl. Zaparkoval, vlezl do Titova domu a za chvíli vyšel ven kouřit. Trochu jsme nechápali. To tam bydlí? Nebo to není Titův dům?

Pak přijeli dva Danielové, další trenéři, tak jsme vylezli taky a šli společně dovnitř.

Nikdo nic neřešil. Byl to Titův dům, otevřený, normálně si otevřeli víno, prosecco a začalo se popíjet i bez pana domácího.

Asi po dvaceti minutách dorazil Tito a přečetl si naši půl hodiny starou zprávu. :-)

Já už jsem mezitím měla vybalené jídlo. Pomohla mi Nikol, paní, která v klubu pomáhá s administrativou.

Mně ale pořád běželo hlavou, co když jim to nebude chutnat. Je to sice zčásti český jídlo, ale z italských surovin. A třeba dochutit bramborový salát s nečeskými okurkami, to jde fakt těžko.

Vím, že chlapi nad tím mávnou rukou. "No bóže, snědí to určitě, nenervuj se."

Ale ženské mě určitě chápou. V tu chvíli je to prostě středobod všeho žití a nežití.

Nicméně jsem jim italsky představila, co jsem vlastně ukuchtila. To jsem se doma poctivě našprtala a kromě záměny pesche (broskve) a pesce (ryby) moje vystoupení dopadlo dobře.

S Nikol jsme rozdaly talířky a jedlo se a jedlo.

A já byla šťastná!

Někdo hustil řízky, někdo hromady bramborového salátu, Nikol chutnal zelný salát s jogurtem a koprem… A většina vytírala talíř bagetou.

Mezitím Tito připravil podle dohody domácí zmrzlinu. Byla úžasná.

Nakonec jsme seděli až do dvou do noci. Bylo to moc fajn, i když pochytat italštinu bylo megatěžké. Tady totiž frčí zoldský dialekt. Ale zábavný bylo už jen pozorovat, jak mluví jeden přes druhýho, hulákají a vůbec se nežinýrují v jídle ani pití.

A to mám moc ráda.

Všechno se vypilo, snědlo. Juchů!

Já jsem nepila, takže jsem řídila. Oni sice pili všichni a řídili taky, ale tady to nikdo moc neřeší.

Zaparkovala jsem na horním náměstí u nás, protože nesnáším vyjíždět ze zahrady, a šli jsme pěšky domů.

A najednou, přesně jak nám vyprávěli Paolo s Alinou, se před námi objevil jelen.

Ohromnej! Šíleně ohromnej!

Samozřejmě rychle zmizel.

Já měla na večírku colu, takže jsem byla probuzená. Petr panáky a asi tři litry piva. A tahle kombinace v nás vzbudila lovecký pudy.

Petr naháněl, plašil, já s foťákem nachystaná.

A nakonec ho máme! Cerva!

(Vegetariáni prominou, ale já vím, že cervo je jelen díky salámu Salame di cervo.)

Sice blbá fotka, na které vypadá jako srneček, ale byl velikánskej! A kráčel přímo proti mně.

Jenže já se bála. Takže jak jsem ho poprvé vyfotila s bleskem, zdrhl.

Snad aspoň stihl dojíst to jablko, které kradl ze stromu.

Tak jo, spadl mi balvan ze srdce…