Pieve di Cadore - další zimák
Včera jsem se rozhodla jet s Petrem na trénink, protože oproti jiným cestám je to jen hodinka, tedy na zdejší poměry vlastně blízko. Navštívili jsme další zimák, tentokrát v Pieve di Cadore.
Děti zase brutálně hulákaly a přeřvávaly rádio, které si navíc samy zesílily. Kdyby bylo po mým, trošku bych jim přistřihla jejich italský křidýlka.
Takže když jsme dorazili k zimáku a děti i s Petrem zmizely v útrobách, vyrazila jsem na průzkum Pieve. Tedy nejdřív jsem v jediném obchodě, který jsem objevila, koupila Petrovi šunčičku na zítřejší megadlouhý hokejový výlet na západ až k hranicím s Francií. A pak už jsem se i se šunkou v batohu vypravila směrem k náměstí v Pieve. Vycházelo to přesně na půl hoďky tam a půl hoďky zpět, tedy akorát na trénink.
Cestou do centra jsem si všimla bílých postaviček nalepených na výlohách, které představovaly různé sporty. Snowboardista, krasobruslař a další. Pozůstatek letošní olympijské atmosféry.
A tak jsem začala pátrat.
26. ledna 2026 tudy skutečně procházel olympijský oheň Milano Cortina 2026. Pochodeň putovala přes Pieve di Cadore dál směrem k Cortině a na Piazza Tiziano si ji předávali jednotliví tedoforové – to jsou lidi, kteří nesou olympijskou pochodeň.
Jedním z nich byl 92letý Pier Luigi Rosso. Nebyl to sportovec, ale už při olympiádě v Cortině v roce 1956 byl jako mladý příslušník Alpini součástí organizace her. Pomáhal tehdy s přípravou sjezdovek a dohledem při závodech. A přesně o sedmdesát let později dostal možnost nést olympijský oheň při další olympiádě v Dolomitech.
Ve stejný den pokračovala pochodeň dál do Cortiny, kde ji nesl mimo jiné i Giacomo Agostini, patnáctinásobný mistr světa silničních motocyklů. Tak to mi přišlo fakt neskutečný.
A pak jsem došla na Piazza Tiziano.
Jo, jmenuje se po Tizianu Vecelliovi – Tizianovi, jednom z nejvýznamnějších malířů italské renesance. Zajímavý je, že se přesně neví, kdy se narodil, protože prameny se v určení roku jeho narození rozcházejí. Co se ale ví jistě, je, že se narodil právě tady v Pieve di Cadore a jeho rodný dům dodnes stojí jen kousek od náměstí.
Je na fotkách a z boku má dole takový zamřížovaný okýnka. Asi když nechtěl hajzlík Tizian malovat, tak ho právě tam strčili, aby nezdrhl.
Na zdi je deska oznamující, že právě v tomto domě se Tizian narodil a vyrůstal. A je to skutečně jeho rodný dům, žádná pozdější napodobenina.
Letos je navíc 450 let od Tizianovy smrti a Pieve si svého nejslavnějšího rodáka připomíná výstavou Tiziano e il Paesaggio – Tizian a krajina. Letáček jsem si samozřejmě odnesla, ale na výstavu jsem nešla. Za prvé jsem nestíhala a za druhé jsem trochu kulturní barbar.
A ještě jedna jeho stopa tu zůstala. Pro kostel v Pieve vytvořil oltářní obraz Madona s dítětem mezi svatým Tizianem a svatým Ondřejem.
No a pak už jsem svištěla zpátky k zimáku.
I zimní stadion stojí za zmínku. Galvalux Arena totiž působí trochu zvláštně – je zastřešená, ale z jedné strany otevřená. A právě do té otevřené strany můžeš koukat přímo z baru vedle zimáku. Původně tu byla venkovní ledová plocha a dnešní stadion vznikal postupně. Výsledkem je něco mezi halou a venkovním zimákem.
Sranda začala po tréninku, když se vynořilo asi třicet dětí a zjistilo se, že není místo v dodávkách. Protože těsně před začátkem tréninku tam ještě Tito hodil hromadu dalších dětí a odjel. Ale to se tady moc dopředu neřeší. Navíc každé dítě bydlí někde jinde a že to tady jsou dálky.
Takže nastala směs řevu, přebíhání dětí, házení báglů, betonů a smrdutých dresů. Nakonec se všichni nějak do aut narvali.
Vůbec nebudu zmiňovat počet sedaček lomeno počet dětí lomeno počet připoutaných dětí lomeno počet báglů na klíně lomeno počet báglů pod nohama lomeno počet hokejek za hlavou…
To samé se odehrávalo v Longarone, kde byl takový další checkpoint. Přeběhy, přesuny, řešení, kdo kam a s kým. Vyfásli jsme děti ze Zolda a pak už bez problémů dorazili k zimáku na konečnou předávku rodičům.
Doufejme, že nějaký řvoun ještě dnes někde nestojí a nečeká…
Tak jo, konečně jsi mě, táto, vyvez...