První samostatný výjezd

Moje noční – vlastně denní – můra

Jak se ukázalo, Tito nám na naše otázky ještě z Čech, zda tu je wifi, neodpovídal ne proto, že je Ital a na všechno má dost času, ale proto, že tu žádná wifi není.

Surprise!

Po konzultaci s Marcem jsem se rozhodla – nebo spíš byla nucena – poprvé sama vyrazit do Ponte nelle Alpi. Nejdřív do Lidlu na nákup, který jsem samozřejmě nestihla sepsat, a potom ještě do Belluna pro prodlužovačku s těmi třemi pimpíky na konci, které pasují do italských zásuvek. A také vyřídit italskou SIM kartu.

Pro nerva a psychouše, jako jsem já, super výlet, super představa a super první samostatný den v Itálii.

No ale nejsem přece poseroutka.

Ráno jsem odvezla Petra k zimáku, kde měl být celý den na soustředění, a s Marcovými slovy v hlavě – "Když na tebe bude někdo troubit, vystrč z okénka prostředníček. Nebo si dej po cestě prosecco, je tu dovoleno 0,5 promile." – jsem vyrazila.

Půlky stažené, sedačku v autě co nejvýš, jako rozhodčí na empajru, oči vytřeštěné.

Nakonec byla cesta až do Longarone docela dobrá. Dva jízdní pruhy oddělené plnou čárou jsou tady naprostý luxus, takže vlastně nikde nebyla silnice tak úzká, abych začala šílet. Serpentýny tedy výživné, ale jinak fakt v pohodě.

A v Longarone už začínala civilizace.

Bez problémů jsem dojela až k Lidlu v Ponte nelle Alpi a vyrazila nakupovat. Nedbala jsem Petrových rad, že mám nejdřív vyřídit Belluno, prodlužku a SIM kartu, aby se mi v kufru nekazilo maso. Mám přece svoji – tvrdou – hlavu.

Zasekla jsem se hned u pečiva. Bylo tam plexisklo a nějaké tyčky s bambulí na konci. Snažila jsem se dostat bagetu zpoza plexiskla, ale ani po použití hrubé síly se mi to nepovedlo.

Tak jsem šla šmírovat nějakého chlápka a zjistila, že na konci tyčky je lopatka. Tou si bagetu posuneš mimo box a ona ti pak vypadne do přihrádky vedle.

Pak už žádný větší zádrhel nenastal. Když jsem něco nevěděla, pomohla kámoška AI.

Nákup jsem naházela do kufru a s myšlenkou, že je sakra nějaké vedro, aby se to maso nezkazilo – vždyť to říkal, chytráček – jsem vyrazila do Belluna, do obchodního centra Emisfero.

Normální civilizace! To mě překvapilo. Takže super. Předpokládám, že tam někde možná budou mít i sarančata, která tedy zatím nepotřebuji.

Zaparkovala jsem u Emisfera a zjistila, že jsem já ichtyl zapomněla pas. I přes Marcovo důrazné upozornění. Občanku jsem měla, tak uvidíme.

Vešla jsem do WindTre a naštěstí tam byl kluk, který mluvil anglicky. Domluvili jsme se a pořídila jsem SIM kartu na dva měsíce s neomezenými daty. Občanka naštěstí stačila.

Když bylo všechno domluvené a karta už byla v TP-Linku, požádala jsem ho o účtenku. Řekl mi, že ji ještě nemá.

A teď, co se stalo.

Protože jsem celou dobu držela mobil v ruce, nějak jsem nabyla dojmu, že už jsem zaplatila. Jenže ouha – nezaplatila. Asi deset minut jsem ho prudila, že chci účtenku, a on mi pořád vysvětloval, že ji ještě nemá.

Teprve potom mi došlo, že ji těžko může mít, když jsem dosud nezaplatila.

Večer si udělám víc lekcí angličtiny na Duolingu.

Ve vedlejším obchodě jsem potom koupila redukci se třemi čudlíky. Jestli je správná, poznám podle Petrovy reakce, až se večer vrátí.

Vyrazila jsem domů. Cesta trvala asi čtyřicet minut a byla celkem v pohodě. Jenže už tady v Zoldu, v Astragalu, stál najednou v úzké části silnice náklaďák, který něco nakládal.

Orosila jsem se během pikosekundy.

Začala jsem se tedy otáčet, že pojedu spodem přes centrum Zolda. Jenže prostoru tam bylo strašně málo a chytré Petrovo auto pípalo jako pomatené, ať jsem udělala cokoliv:

Máš dost místa – píp.
Máš už míň místa – píp.
Nemáš místo – píp.
Radši to za tebe zastavím – píp.

Bože. Chvíli jsem měla pocit, že snad zdrhnu.

Naštěstí z náklaďáku vystoupil nějaký bodrý Drupi a ukázal mi, že můžu projet, protože je tam asi půl metru místa. Tedy předpokládám, že ukazoval právě tohle.

No nic. Dostala jsem se v pořádku domů, odnosila nákup a dala si panáka.

Potom přišla Alina a s tou jsem dořešila rychlovarku – bollitore – a ramínka – appendiabiti. Komunikace je tedy pořádná divočina, když neumí anglicky vůbec nic.

Večer si udělám víc lekcí italštiny na Duolingu.

Ale SIM karta funguje, jídlo máme a redukci také. První samostatný výlet jsem zvládla.

Tak jo, že se budu radovat z takových hovadin…