Vajont - husí kůže...

V neděli jsme si s Petrem dali sraz přímo u přehrady Vajont, o které už jsem psala. Já přijela autem, Petra tam vysadili cestou ze zápasu v Clautu.

Já už jsem přijížděla pěkně vynervovaná, protože jsem věděla, že nás čeká přechod po té "díraté" hrázi. No, výšky mě prostě vždycky spolehlivě paralyzují. 

Po zakoupení lístků jsme se s celou skupinou sešli u průvodkyně přímo u památníku katastrofy, která se tu odehrála v roce 1963. Takže vlastně zase ne tak dávno. A to jsme ještě netušili, jak moc nás celé tohle místo zasáhne.

Prohlídka probíhala pouze v italštině. Snažili jsme se něco pochytit, pomáhali si překladačem, ale mrzelo nás, že nerozumíme úplně všemu.

Hned na začátku následoval dlouhý výklad, ve kterém průvodkyně shrnula, co se tady vlastně stalo. Stáli jsme u obrovské betonové hráze sevřené mezi dvěma horskými svahy, vysoké přes 260 metrů. Je opravdu impozantní.

Jenže právě tady se 9. října 1963 odehrála jedna z nejhorších katastrof v moderních dějinách Itálie. Nejděsivější je, že nepřišla úplně nečekaně. O tom, že hrozí nebezpečí, se vědělo.

Už při čekání na Petra jsem si začala dohledávat další informace. Přiměla mě k tomu spousta drobných památníčků, informačních tabulí a také malých vlaječek podél cesty. Na každé bylo jméno dítěte, které při katastrofě zahynulo. Zahynulo 467 dětí mladších patnácti let.

Tohle tě opravdu dostane. Vlaječky, na kterých bylo třeba jméno a věk pouhých 23 dní. Tolik dětiček…

Podle výkladu průvodkyně, dohledaných informací a také hraného filmu a několika dokumentů, které jsme si večer pustili, se celý příběh odehrál asi takhle.

Jak se to všechno mohlo stát?

Koncem padesátých let se Italové rozhodli využít úzké horské údolí Vajont k výrobě elektřiny. Vznikla přehrada, která byla ve své době jedním z největších technických úspěchů. Obrovská betonová oblouková hráz, za ní umělé jezero a kolem nádherné Dolomity. Všechno vypadalo jako dokonalé spojení lidského umu a přírody.

Na jednom z břehů jezera se zvedala hora Monte Toc. A ta se začala hýbat. Ve svazích vznikaly trhliny, nakláněly se stromy, objevovaly se známky nestability. V roce 1960 se do jezera dokonce zřítila část svahu. Geologové upozorňovali, že hrozí mnohem větší sesuv. Postupně se ukazovalo, že pohyb hory souvisí také s hladinou vody v nádrži.

A přesto se pokračovalo.

Nádrž se napouštěla a vypouštěla, svah se sledoval, měřilo se, počítalo. Technici věděli, že se hora pohybuje, a pokoušeli se její pohyb ovlivnit změnami hladiny. Jenže skutečné rozměry a především rychlost hrozícího sesuvu katastrofálně podcenili.

A pak přišel 9. říjen 1963.

Bylo 22 hodin a 39 minut. Většina lidí v okolních vesnicích už byla doma, mnozí spali. V tu chvíli se z hory Monte Toc utrhla obrovská masa horniny, přibližně 270 milionů metrů krychlových, a během několika desítek sekund se zřítila do přehradního jezera.

Ne pár kamenů, ne kus skály. Obrovská část hory, která se najednou dala do pohybu.

Voda v nádrži neměla kam uniknout. Sesouvající se hora ji doslova vytlačila ven. Vznikly gigantické vlny, které se rozběhly několika směry. Jedna zasáhla osady kolem jezera a oblast Erta a Cassa. Druhá se převalila přes korunu přehrady a řítila se úzkou soutěskou dolů směrem k Longarone.

A tam během několika minut prakticky vymazala celé město z mapy.

Longarone přitom projíždíme docela často. A najednou si představujeme, že tam, kudy dnes normálně jezdíme, tehdy nezůstalo téměř nic.

Domy, ulice, obchody, školy, kostel. Všechno smetla voda, bahno a kamení. V nedalekém Piragu zůstala stát část starého kostela, ale jinak byla zkáza nepředstavitelná.

Zahynulo přibližně 1 900 lidí, mezi nimi stovky dětí. Některé oběti se nikdy nenašly.

A přehrada zůstala stát. Betonová hráz odolala.

Na celé tragédii je možná nejhorší právě to, že nešlo o zcela nepředvídatelnou přírodní katastrofu. Existovala varování, měření, důkazy o pohybu hory. Přesto nebyla přijata dostatečná opatření na ochranu obyvatel. Po katastrofě následovalo vyšetřování, soudy a hledání viníků.

Ale téměř dva tisíce životů už nikdo vrátit nemohl.

A co jsme vlastně viděli my?

Stáli jsme na místě, kde se před 63 lety odehrálo něco téměř nepředstavitelnýho. Dívali jsme se na monumentální hráz, na protější horu, na obrovskou masu sesunutý horniny.

Dnes už je velká část území zarostlá vegetací, ale když člověk ví, na co se dívá, začne mu docházet, jak neskutečný množství materiálu se tehdy utrhlo.

Po prohlídce přehrady jsme pokračovali do horské vesničky Casso. A to úplnou náhodou. Vůbec jsme netušili, jak úzce je s katastrofou spojená.

Už od přehrady jsme totiž koukali nahoru na takovou úplně kamzičí vesničku, nalepenou někde vysoko na skále. Vypadalo to, že tam snad ani nemůže vést silnice. Jenže nám zvědavost nedala, a tak jsme tam vyjeli.

A dobře jsme udělali.

Casso je opravdu zvláštní místo. Staré kamenné domy úplně nalepené jeden na druhém, uzoučké uličky, nádherné výhledy. A především neuvěřitelná historie.

Při katastrofě se totiž voda nevalila jen přes přehradu dolů do Longarone. Obrovská vlna vystoupala také po protějším svahu směrem k Cassu. Voda a její ničivá síla zasáhly část vesnice, přestože leží vysoko nad přehradou. Historické jádro z velké části přežilo, mimo jiné díky mohutným skalám pod domy, které část vesnice ochránily.

To si asi nikdo z nás neumí představit. Stojíte vysoko na skále, hluboko pod vámi je přehrada, a přesto až sem dosáhne ničivá síla vody.

Prohlíželi jsme si historické fotografie. Původní údolí, domy, místní školu, obyvatele před katastrofou, záchranné vrtulníky, které po tragédii odvážely lidi do bezpečí.

A pak fotografie po sesuvu. Obrovská pustina, kde dřív bývalo údolí.

Bylo to vážně děsivý.

Zaujala nás také bývalá škola, která byla při katastrofě poškozena. Dnes je zrekonstruovaná a slouží jako kulturní prostor s vyhlídkovou terasou na přehradu a údolí. A právě z téhle vyhlídky si člověk může alespoň trochu představit, co se tady muselo odehrát.

Po Cassu jsme se vydali ještě do Erta, dalšího místa zasaženého katastrofou. Už se ale pomalu blížil večer, takže jsme stihli jen kousek podzimní slavnosti, o které jsme vůbec nevěděli. Zato jsme narazili na úplně úžasnou hospůdku, kde jsme chvíli pobyli, a potom vyrazili domů.

A doma jsme začali zpracovávat všechny zážitky.

Pustili jsme si hraný film o katastrofě a několik dokumentů, abychom si celý příběh dokázali poskládat. A všechno ještě umocnilo to, že jsme ta místa poznávali. Hráz, horu, údolí, vesničky i Longarone. Místa, na kterých jsme ještě před pár hodinami stáli nebo kterými běžně projíždíme.

Z toho jsme měli opravdu husí kůži.

Celý den jsme si vlastně postupně skládali příběh, o kterém jsme před návštěvou věděli jen velmi málo. A čím víc jsme se dozvídali, tím víc na nás doléhalo, že tohle nebyla jen nějaká strašná přírodní katastrofa. Ale taky šílený selhání lidí.

Můj strach z přechodu díraté hráze byl nic proti hrůze, kterou si prožili místní.

Pro lepší představu o celé katastrofě doporučujeme toto video, které velmi názorně ukazuje, co se tehdy stalo:

https://www.youtube.com/watch?v=nTE-gLVmgBQ

Více fotografií zde.

Tak jo, jsou místa, na která se nezapomíná…