Vybalování

Tito s Petrem nosili věci z obou aut a já jsem byla mezitím uloupena Alinou, paní domácí, která mě provedla apartmánem s italským komentářem, aniž by brala ohled na to, že italsky neumím.

Když mi připadalo, že už nemluví jen o tom, jak se používá bidet, ale přešla k důležitějším věcem, zkusila jsem reagovat anglicky. To bohužel nemělo valný účinek, takže poslední záchranou byl překladač.

Nakonec jsme se nějak domluvily a apartmán jsme převzali.

Petr se hned pustil do montování skříňky pro Afíka. Ten mezitím vzorně zíral z fikusu benjamina, který jsme kvůli němu převezli až z Čech. Já jsem zatím vybalovala a umísťovala věci, abych je pak ještě třikrát nebo čtyřikrát přenesla jinam.

Když jsme dostali alespoň všechny bedny, tašky a pytle do správných místností, začali jsme řešit Afíka. Potřebovali jsme umístit již smontovanou skříňku a kytku tak, aby si mohl ze skříňky kdykoliv vylézt. To se nám úplně nepovedlo, ale asi po dvou hodinách, pěti hádkách a dvou návratech na Zličín jsme konečně našli vhodné místo.

Skříňku jsme zapojili i s lampičkou – největší komplikací byly některé naše zástrčky, které si s těmi italskými vůbec nerozuměly – a kytku nakonec daly naproti, kde i vlastně Afík celou dobu odpočíval.

Tak jo, věděli jsme přece, že to nebude úplně sranda, ale...