La Forzela s Petrem. Finalmente!

Vyjeli jsme autem přes Dont, kde jsme koupili ovoce a zeleninu. Byl tam pultový prodej a taky ty lístečky, o kterých jsem minule psala. A ano, opravdu jsou pořadové, protože obchod není samoška. Pochopila jsem to hned, když jsem si začala brát jablka a paní prodavačka mě málem plácla přes ruce, že to není samoobsluha.

Nenaskočilo mi skoro žádné italské slovo, angličtinu jsem odmítala a paní na nás navíc dost tlačila, abychom nezdržovali. Takže proběhl nákup hluchoněmých. Do příště se našprtám všechno od kopru po polníček.

Potom jsme dojeli do vesničky Costa, kde jsme nechali auto, a vyrazili do kopce – jak jinak – směrem na Forcella Tamai. V plánu jsme měli jen zhruba 1,7 kilometru tam a potom stejnou cestou zpátky. Jen aby se Petr taky trochu protáhl a konečně viděl ty krásy, a ne jen manťáky na zimáku.

Když jsme ale dorazili do sedla Forcella Tamai, po mírném nátlaku souhlasil, že půjdeme ještě dál – až na rozcestí La Forzela. Krajina byla fakt nádherná.

Po cestě jsme si všimli také poničených modřínů. Podle všeho je napadá lýkožrout modřínový (Ips cembrae). Podle samotné oloupané kůry to nebylo možné určit jistě, ale feromonový lapač přímo u porostu je hodně silná nápověda.

A těch hub!

Dlouho jsme se drželi a žádné nesbírali. Zvlášť když jsem zjistila, že pro sběr hub tu platí poměrně přísná pravidla. Val di Zoldo spadá pod Unione Montana Cadore Longaronese Zoldo a lidé, kteří nemají v obci trvalý pobyt, potřebují povolení – prakticky potvrzení o zaplacení poplatku a doklad totožnosti.

Jednodenní povolení stojí 10 eur, týdenní 20 eur, měsíční 60 eur a roční 150 eur. Nerezidenti mohou houby sbírat v úterý, pátek, sobotu, neděli a ve svátky. Limit je tři kilogramy hub na osobu a den, přičemž u některých druhů, včetně hřibů a lišek, je povolený jen jeden kilogram. Houby se navíc musí sbírat do pevného a prodyšného košíku nebo nádoby, ne do igelitky. A nesmí se používat hrábě.

No, hrábě jsme neměli. A když jsme viděli ty výstavní kousky, usoudili jsme, že Petr je vlastně tak trochu rezident. Navíc byl pátek. Měli jsme sice jen zakázaný igeliťáček původně určený kobylkám, ale když bude sbírat pouze Petr a já se hub ani nedotknu, je to přece jen takové malé porušeníčko zákoníčku.

Houby dokonce přežily i karambol, při kterém sebou Petr fláknul a zachraňoval se právě rukou, ve které je držel.

Cestou jsme minuli také starý seník Mas de Sabe. Má docela pěknou historii: původně sloužil jako seník, později jako stáj a na začátku 20. století dokonce jako místo setkávání a tanečních zábav. Nejstarší písemná zmínka o Mas de Sabe pochází už z roku 1471.

Protože jsme na chvíli ztratili signál, je dnešní mapa dodělaná růčo.

Byl to moc hezký výlet a hlavně jsem konečně nešla sama. Někteří po návratu usnuli, zatímco jiní čistili a sušili naprosto zdravé houbičky.

Tak jo, snad nás někdo nenabonzuje…