Zabydlování

První, co jsme zjistili, bylo, že ve skříních nejsou žádná ramínka. Já jsem naštěstí natajno propašovala asi dvacet ramínek s takovými těmi kolíčky po stranách, která mám ráda. Petr je ale odmítl.

Po rozdělení skříní jsem si tedy věšela a třídila svoje věci, zatímco Petr za doprovodu mnoha a mnoha "doprdelismů" ukládal ty svoje do skříně na chodbě.

A mimochodem – Petr má asi čtyřicet triček. Takže ty trapný narážky na to, jak my holky balíme zbytečný hromady věcí, nějak nevycházejí.

Já jsem se potom věnovala kuchyni. Zjišťovala jsem, co máme, co nemáme a kde jsou hrnce, talíře a další věci. Vybalila jsem nějaké zásobičky z domova a také "Bednu Česko" od bráchy a jeho rodiny. Petra jsem po několika pokusech přesouvat a přetřiďovat mi věci raději vykázala z kuchyně.

Pak už jsme si povlékli postel a šli si na chvíli lehnout. Tedy já na chvíli, Petr na mnohem déle. To mu závidím.

V podvečer jsme si sedli k seznamu: co zařídit, o co poprosit Alinu, o co Tita a co vypáčit z Marca. Seznam se docela rychle rozlézal a mně se začal jasně rýsovat program na pondělí.

Večer nás čekala večeře s Titem, Marcem, Miou – Marcovou přítelkyní – a několika holkami, které tady v Zoldu hrají hokej. Směs italštiny, angličtiny a češtiny byla opravdu vtipná.

Petr si dal pizzu. Omylem s ančovičkami – přehlédl totiž řádek, kde byla pizza s artyčoky, které miluje. Já jsem měla žebírka ze srny a jehněte s polentou.

Mňam.

Po návratu do apartoše jsme mrtví padli do postele. Kromě toho, že Petr spadl v noci z postele, se ten den už nic nestalo. I tak toho bylo dost, omg.

Tak jo, to byl ale šíleně dlouhý den…