Zase zkratka? Jsem tragédka.

Slíbila jsem si, že dnes půjdu opravdu oddychově. Navíc si chci koupit nějaké pečivo, takže směr je jasný – Forno.

Prošla jsem po již známé cestě, nakoupila tousťáček (kolem poledne zavírají a mají siestičku) a pokračovala směrem k zimáku. Cestou jsem narazila na kluky v modrých tričkách, kteří tu asi měli soustřéďo, protože ubožáci běhali tu šílenost směrem k našemu domu. Ale jen část, rozhodně ne celou, zato několikrát. Trénovali také na místním tenisovém kurtu a v okolí řeky Maè, která se táhne podél Zolda. Nevypátrala jsem, co to bylo za sportovce. Po poradě s Ejájou možná futsalisti.

ALE!!! Dole ve Fornu prodávají grilovaná kuřata! Taková ta dodávka s kuřecím zadkem nahoře, úplně jako v Čechách. Vypozoruju, zda tam bude každou sobotu. Vonělo to neskutečně! Hrdinně jsem šla dál, bez křidýlka, křehoučkýho, grilovanýho...

Střecha na zimáku roste. Jsem zvědavá, zda ji stihnou za slibované dva měsíce. A pak už jsem, v souladu se svým závazkem nejít žádnou šílenost, zvolila procházku kolem řeky.

Od dnešního rána až do zítřejšího poledne je tam podle cedulí zákaz rybolovu kvůli závodům. Stála tam dodávka, ze které nosili nádoby a jejich obsah vylévali do Maè. Nejdřív jsem si myslela, že jim do řeky sypou nějaké krmení, aby se jim do zítřka shromáždilo víc ryb nebo co.

Až dodatečně jsem si dohledala, že tam vysazovali živé pstruhy! Ti ve studený a dobře okysličený vodě přes noc vydrží, schovají se do tůní a za kameny a zítra je budou rybáři chytat. Zákaz rybolovu je tam zjevně hlavně proto, aby jim je do závodu nikdo nevychytal.

Tak nevím, jestli je to ještě pořádné rybaření, když jim ty ryby den předem nakýblujou rovnou pod nos. Trošku podvůdek, ne? 

V tu chvíli jsem ale ještě nic z toho nevěděla a jen jsem se jich s pomocí překladače zeptala, zda se směrem, kterým jdu, dostanu na hlavní silnici. Když jsem zjistila, že ne, vrátila jsem se stejnou cestou zpátky. Pak zase přes náměstí.

A potom jsem zapnula Mapy.com, jestli mi ukážou zkratku k nám do Astragalu, o které mluvil Marco. Jo, ukázaly. Myslím ale, že to nebyla úplně ta, o které mluvil.

Nepoučena ze včerejších chyb jsem vyrazila po moc pěkných schodech v domnění, že si takhle pohodlně vykráčím až nahoru.

Fakt blbka blbá...

Schody za chvíli nikde. Že by zmizel krpál nahoru, jsem samozřejmě nepředpokládala, ale že mě čeká zase brut kopec, bahno a hlína… Nééééééé!

No, vylezla jsem to. Ušetří to kroky, ale fakt chcípáš!

Po návratu jsem ještě Afíkovi udělala nové lezeníčko (viz foto). A taky mám v plánu si nachystat první italské recepty z kuchařky od Rozárky. Bez těstovin, protože Petr je má při soustředění vždycky k obědu, takže doma mu je ještě servírovat nebudu. Najdu něco bez nich a vyzkouším.

Příští týden stejně určitě pojedu buď do Ponte, nebo do Belluna – kvůli většímu nákupu, registraci, zdravotnímu pojištění a dalším italským radostem.

Tak jo, zase rudá a zabahněná...